Jak (ne)vytahovat loď

Jak (ne)vytahovat loď

7. listopadu 2012 v 11:58 | JiV |  Plavby

Po zralém uvážení, kolik je toho po první sezóně třeba na lodi udělat, bylo rozhodnuto o převezení lodě z Orlíka do Prahy. Dlouho jsem vybíral vhodný termín k vytažení, kterým se nakonec staly dětské podzimní prázdniny. Tím jsem připravil děti o společnou dovolenou v Českosaském Švýcarsku a sebe o podporu a jejich pomoc.

      Další přednosti této volby na sebe nedaly dlouho čekat. Den před vytažením lodě se probudil sv. Petr a ještě v polospánku zasypal zemi sněhovou nadílkou a teplotami pod nulou. Než zjistil, že je teprve říjen a že to s tím budíčkem trochu přehnal, leželo všude několik centimetrů sněhu. Plánovaný pobyt na lodi a přeplavba do Maríny Orlík byla odložena až na den vytažení lodě. Loď kotvila na bóji uprostřed Bukovanské zátoky a tak jsem připravil nafukovací člun a speciální kombinaci jachtařského a lyžařského oblečení, včetně péřové bundy a péřového spacáku. Když jsem vyjížděl, ranní mlhy dokreslovaly romatické pohledy na pražskou dopravní kalamitu, která tentokrát postihla nejen silničáře. Auta hrabající před Lidlem mne naplnila uspokojením ze zimních pneumatik a příjemným lechtáním v žaludeční krajině v očekávání dobrodružného dne. Cítil jsem se připraven na vše, včetně kalamity, neboť výprava měla charakter "těžké expedice" a po 20 letech jachtařských zkušeností jsem si myslel, že jsem nic neponechal náhodě. Vlek na 3,5 tuny by si měl s lodí hravě poradit a Toyota Ladcruiser se speciální terénní úpravou svými schopnostmi šlapala na paty oblíbenému traktoru zn. Zetor. V Chuchli jsem přesedl ke kamarádce do vytopené terénní žabičky VITARA 4x4, přeložil zimní výbavu a vyrazil na poslední letošní polární plavbu do maríny s jeřábem. Toyotka s vlekem měly po poledni přijet rovnou do maríny Orlík.

Po příjezdu do zátoky jsem chvíli pochyboval, že jsem u přehrady a zalitoval, že jsem si nevzal lyže. Vytáhl jsem el. pampu-fén a začal nafukovat zmrzlý člun. Batoh jsem naplnil polární výbavou a přesunul jsem se blíže k vodní hladině. Člun vesele klouzal po sněhu a postupně se mi zlepšovala zimní nálada. Jitka statečně odolávala mé nabídce, aby jela se mnou, že podobnou plavbu v Česku hned tak nezažije. Pro auto, že si může pak zajít procházkou zimní krajinnou. U vody mne však humor opustil a to tak, že úplně. Charakteristické bublání na hladině ukazovalo na pořádnou díru v člunu a sykot ze všech stran nevěstil nic dobrého. Sváry zmrzlého člunu nevydržely zimu ani sílu situace a popraskaly, kde se jen dalo. Hlavní komora však ucházela jen lehce. Nebylo zbytí. Buď těch 100 m plavat, nebo se pokusit dojet dříve než se člun vyfoukne a nabere tolik vody, až se potopí. Člun jsem dofoukl pusou, odhadl čas plavby a čas vyfouknutí, riziko jsem zhodnotil tak 50/50. Ideální situace pro televizní soutež, ale naprosto blbá situace pro vytahování lodě. Nedalo se nic dělat. Několik posledních fuků, vzkaz dceři, kdybchom se už nevideli a následoval veslařský sprint k lodi.

Kdo nezažil, neuvěří... Pocit pozvolna se potápějící lodi s 10 vrstvami oblečení na sobě, batohem na zádech a holinkami na nohou vám dá fakt křídla, že by Redbull záviděl. V polovině cesty se začal zdvíhat předek a zadek člunu z vody a střední část se začala přibližovat povážlivě k hladině. Vzpomínka na kreslený seriál Pepka námořníka a jeho zázračný špenát, mne inspirovala k nadpozemskému výkonu, převyšujícímu výkon spalovacího Tohatsu 5. Lodě jsem nakonec dosáhl těsně před potopením, jen s lehce mokrým pozadím a batohem.

Vybaven autosmetáčkem a škrabkou na led, jsem odmetl z lodě závěje sněhu, naskládal věci do kajuty a sundal několik tepelných vrstev, jsa zpocen po veslařském výkonu. Nainstaloval jsem přívěsný motor a chviličku si pohrával s myšlenkou vytáhnout plachty. Nakonec jsem jen "pro jistotu" zprovoznil rolfok s genou a pokračoval ve škádlení motoru.

Asi na třetí zatažení se mi podařilo motor nahodit a preventivně jsem jej nechal aběžet, aby se zahřál na provozní teplotu. Mezi tím začala má vlastní provozní teplota povážlivě klesat. Vyřešil jsem to opětovným přibráním tepelných vrstev a hlavně nemrznoucí alkoholovou směsí s označením Captain Morgan, užívanou vnitřně. To mne ukolébalo v domnění, že vše je už v pohodě a nic zlého se nemůže přihodit.

Odvázal jsem tedy loď a zařadil dopřednou rychlost se zvoláním: "Zdar polárníkům". Výsledkem bylo okamžité chcípnutí motoru. Následně jsem opakoval nesčetněkrát divadelní scénu: "Nastartuj motor, zařaď rychlost s následným chcípnutím motoru". V tu ránu se probudil z nedělní latergie i vítr vanoucí přímo ke skalnatému břehu. K najetí na břeh zbývalo asi 20m a už jsem sahal po rolfoku a otěžích kosatky, když si motor dal říci a cca 5m od břehu se podařilo udělat obrat.

Pod motorem jsem vyrazil směr Marina Orlík, zpocený i tam, kde bych být vůbec neměl. Na chvíli jsem vytáhl i kosatku, ale vítr nebyl příznivý kombinované plavbě pod plachtami a motorem současně. Do těchto úvah zazvonil mobilní telefon s katastrofickou novinou, že supr-hupr 3,5 t lodní vlek nelze připojit, neboť je vybaven nejmodernější supr-hupr 12 kolíkovou zásuvkou pro karavany.

Nastalo žhavení telefonů všem, kdo si v neděli nevypli telefon a shánění redukce v nedělním dopoledni. Obětaví přátelé kroužili zasněženou Prahou od Obi k Bauhausu a Hornbachu až se všichni sešli u Auto Kelly, kde si na svátky nehrají a prodají vám potřebnou redukci i nos mezi očima. Odvolal jsem poplach a málem opět narazil do břehu, zaujat telefonováním. S úsměvem č.9 - typu "to jsem přesně chtěl", jsem zamával udivenému rybáři, významně si poťukávajícímu na hlavu. Vše se dařilo a s heslem: "První vyhrání z kapsy vyhání", jsem dorazil do maríny. Vzhledem k faktu, že mne nikdo nečekal a volat Jitce, aby mne přišla pomoci přistát, bylo pod úroveň námořního kapitána, jsem se pustil do manévru ukázkového přistávání proti větru na zpátečku v těsném závěru mělké zátoky. Pánu moří se mně asi již zželelo a tak přistání opravdu proběhlo s virtuozní profesionalitou mořského vlka za zvědavého přihlížení posádek vytahujících předchozí loď. Následně jsem již jen předvedl divácky vděčnou taneční kreaci na zledovatělém molu při uvazování lodi a mohl jsem se pustit do odstrojování.

Po té i další práce již šly jako na drátku a za hodinu byla loď odstrojena. Nabídka na složení stěžně jeřábem mi nepřišla po předchozích zkušenostech zcela ideální, ale pod tlakem ostatních jsem s obavami svolil. Stěžeň šel také jako na drátku .... a to doslovně. V jednu chvíli totiž zůstal viset opravdu na drátku. A to na drátu elektrickém, vedoucím k vrcholovému osvětlení. Škoda byla přijatelná... odnesl to spojovací konektor, který jsem nakonec zvláštním řízením osudu nalezl v kuchyňce na pánvi. Další průběh jeřábování byl již příliš standardní, než aby si zasloužil vleklý komentář. Ostatně vše je vidět z fotografií v místní fotogalerii. Snad jen s výjimkou chvíle, kdy bylo třeba vycouvat s vlekem do 30 st. kopce a nebo vytáhnout Huluxe i s 3,5 t lodí, který se Bůh ví proč, neuváženě zastavil. Pak již šlo vše ráz na ráz. Vytažení lodi, posazení na vlek a noční cesta do Prahy. Následující den pak následovalo další jeřábování z půjčeného vleku, stabilizace lodě, mytí a nekonečné vystěhovávání věcí, které se tam za sezónu namnožily jak houby po dešti. Jediná pozitivní věc - zásoby proviantu vydají na týdny bez nákupu. V dalších dnech se na míru laterálu bude upravovat nový vlek, který Fidé poskytne příjemnější zimní útočiště.

Na jaře, po zaslouženém odpočinku, ji pak čeká nové ošacení, mnoho vylepšení, dýhování a polstrování. Zejména však úprava spinakrového pně pro závody a možná i úchyt čelenu a asymetrický spinakr. Ale o tom až někdy jindy v technické rubrice...